V neděli jsme se sešli v půl desáté před DDM a slavnostně zahájili cykloturistickou sezónu. Zdatně jsme se vydali po cyklostezce proti proudu řeky Vltavy do Boršova, kde nás čekala Markéta. Pak už v plném počtu jsme jeli přes Březí na zříceninu hradu Kotek. Tam jsme dali odpočinek a svačinu. Přes první hradní příkop po úzké klikaté cestičce jsme dorazili až k silnici a po té až k myslivně. Čekal nás hezký terénní sjezd až k řece Vltavě, kde se do ní vlévá Třebonínský veletok. Podařilo se nám jej suchou nohou přebrodit. Na loučce u soutoku jsme obdivovali žluté petrklíče, sasanky, křivatce a hlístníky hnízdáky. Na druhém břehu Vltavy stoupal dým u jeskyně a TO Třímetrové vodopády. U dalšího brodu přes potok jsme zaparkovali kola a vylezli do kopce k místní jeskyni. Nápis Svaz Českých Horníků se klukům již nepodařilo na jeskynní stěnu napsat. Ještě jsme udělali společné foto u vchodu do jeskyně, po našem „GRUPÁČ“. Než jsme dojeli do trempské osady, přelézali jsme ještě jednou po úzké lávce a dvakrát brodili. Někteří i několikrát. Na ohništi jsme si udělali oheň. Jako obvykle dostal každý tři sirky a vylosovalo se pořadí. Eda však zapálil hned druhou sirkou. Opekli jsme si buřtíky jen Malé Zvíře mělo kuřátko a VA pekla v alobalu plněné pity skuřátkem. Po obědě jsme se rozprchli k potoku stavět hráz ale v tu chvíli se rozpoutala bahenní bitka – kluci stáli na jednom břehu, holky na druhém. Pak jsme se vydali dál proti proudu potoka. Cestička vedla přímo u potoka a v jedné chvíli když si Jirka II chtěl dát nohu na kámen, ten se sním uvolnil do potoka a Jirka za ním též zahučel ale přímo po hlavě. Kolo zůstalo na břehu úplně suché. Největší legrace byla, když vylezl a z přilby mu tekla všude voda. Dál jsme jeli do Rančic a na zmrzlinu do Kameňáku. Odtud přes Plavnici do Plavu, kde jsme obdivovali jako vždycky mlýnek a potom už kolem úpravny vod do kopce a lesním terénem po turistické značce do Vidova a pak stále kolem řeky Malše přes Roudné až k mělkému zděnému brodu U Špačků. Cestou tam jsme se na hrbolaté cestě, hlavně přes pole pořádně vyklepali. Petr pomalu na ukázku přejel brod bez namočení. Markéta, protože měla strach jet blíže kraji zajela do mezery mezi betonovými deskami a málem spadla z kola. Ostatní až na Markétu, která to vše zpovzdálí sledovala pak nadšeně jezdili tam a sem a zpátky a pořád dokola. Hlavně co největší rychlostí, aby voda okolo hodně stříkala. Adam vykřikoval „ Ať jsem co nejvíc mokrej “. Naštěstí svítilo sluníčko a bylo nádherně teplo. Pak jsme dojeli do města až k loděnici, kde jsme se rozloučili.